co bude po smrti?

Co bude po smrti?" - jistě lákavá otázka, na kterou nás téměř všechna náboženství ujišťují, že budeme po smrti dále žít, zaručují nám nesmrtelnost duše, ale při tom se zmiňují o různých stupních nesnází při dosahování tohoto cíle.

V posmrtný život věřil již neandrtálec před 50 000 lety. Proto v La chapelle-aux-Saints ve Francii zakopávali zemřelé v embryonální pozici a posypávali je červeným okrem, což mnoho učenců považuje za symbol posmrtné cesty do lůna Matky Země.


Aztékové
V říši Aztéků se posmrtná pouť odbývala na opačnou stranu - do nebe. Aztékové věřili, že k udržení pohybu Slunce na obloze a rytmu změn v přírodě je nutné denně skládat lidské oběti. Na oltáři v Tenochtitlanu tekla krev téměř neustále a kněží připomínali spíše řezníky. Kult vyžadoval nejméně 20 000 obětí ročně. O přechodu do posmrtné krajiny štěstí nerozhodovaly dobré skutky, ale společenský status.
Tak lépe narození aztéčtí mládenci, kterým bylo ještě za života nožem vyřezáno srdce, jak se tehdy věřilo, měli být šťastní, když roky putovali se Sluncem po obloze a pak se vtělovali do kolibříků. Vesničané putovali do tropického ráje. Lidé z nižších společenských vrstev šli na věčnost do pochmurného a chladného podzemí.


Egypťané
V Egyptě patřičný správný způsob života měl zajistit dobrou smrt a bezpečnou pouť do zásvětí, kde se všichni setkají s bohem Osirisem. Ale cesta do krajiny zemřelých byla nesnadná a dlouhá, protože na každé zatáčce číhali démoni a pouze formule z "Knihy mrtvých" mohly pomoci při odstraňování všech překážek. Proto se nebožtíkům otevírala ústa, aby mohli hovořit, dávaly se jim papyrusy s "instrukcemi postupu" nebo patřičné zápisy do seznamu. Všeobecně se dbalo o tělo, protože přechovávalo duši. Zde vznikla mumifikace a obklopování hrobek faraónů nedostupnými pyramidami z velkých kamenů, aby tělo mohlo zůstat neporušeno. Egypťané věřili, že před tribunálem Osirise bude váženo srdce mrtvého a 42 soudců ho bude vyslýchat.

Řekové
Řekové se obávali smrti, záhrobního putování a boha Hádes, vládce krajiny zemřelých, natolik, že nesměli ani vyslovovat jeho jméno a nahradili jej bohem Plutem. Co se dělo s duší po smrti? Po odsouzení hrdinským Radamantesem a jeho bratrem Minosem měla šanci vstoupit nejen do Tartaru, místa věčného trápení, kam přichází většina zemřelých. Duše osob za živa spravedlivých, které získaly lásku bohů, přicházely do krásných květnatých lánů, nacházejících se pod zemí.

Římané
V antickém Římě mohli s láskou po smrti počítat pouze césarové. Mimo Tibéria a Nerona byli všichni považováni za nesmrtelné bohy. Někteří, jako například krutý Kapitula, nařídil uctívání své osoby jako boha již za života. Jinak bylo většině Římanů po smrti přisouzeno peklo, nebo kouzelná krajina Elizium, plná krásné zeleně a bystřin. Vergilius dokonce naznačil, že vchod do ní se nachází mezi Vesuvem a Etnou. Dle něj ani Elizium, ani peklo, nepřijímá ty, kteří nelitují způsobu svého života, protože ti kvílí na břehu Acherontu a marně čekají, že je Cháron převeze přes řeku na druhý břeh.

Pohané
V pohanských náboženstvích neznamená smrtelnost věčný pobyt v kraji štěstí. Nestálost provázela člověka i po smrti a záhrobní život záležel na skutcích člověka během života.


Křesťané
Křesťanství dává stejné možnosti věčného spasení všem věřícím, postačí uvěřit v syna Božího Ježíše Krista, zachovávat deset božích přikázání a účastnit se církevních svátostí. Pro vyznavače Krista, zachovávající během svého života zásady víry, bylo po smrti určené nebe, tedy blízkost Boha a andělských zástupů, zatímco odsouzeným na posledním soudě "pláč a skřípění zubů".


Mohamedáni
Na posledním soudě nevěřící, na základě "Knihy činů", budou odsouzení k pekelným mukám, což je stejné jako křesťanské peklo. Někteří islámští myslitelé však usuzují, že Alláh ponechá zavrženým otevřená vrátka naděje : Peklo není věčné, jednou bude zničeno.


Hinduismus
Všechny vyznavače hinduismu, v jehož čele je velká trojice bohů - Brahma, Šiva, Višnu - spojuje víra v reinkarnaci. Samsara, přesun energie, způsobuje mnohé přechody z jednoho do druhého vtělení. V charakteristickém kastovním systému je jediná možnost společenského pokroku. "Program každého vtělení" závisí na karmě, tedy dobrých a zlých skutcích z dřívějších inkarnací, za které je v současném životě nutné platit nebo získat odměnu. Následkem toho se smrt v hinduismu přijímá klidně. Aby zajistili duši posmrtné bytí, Hindové pálí těla mrtvých a jejich prach, smíšený s posvátným měsíčkem zahradním, házejí do řeky Gangy. Cyklus opakovaných zrození je nekonečný. Posledním cílem a spasením duše je mokše, ale té mohou dosáhnout jen bráhmani mužského pohlaví.


Buddhisté
V buddhismu je jediná cesta ke spasení - přísná vnitřní kázeň a tělesná duchovní cvičení, zříkání se dočasných záležitostí. To se podařilo Buddhovi, který po šestileté askezi dospěl k osvícení, pronikl do tajemství života a smrti a dosáhl spasení. Od té doby každý, kdo dosáhne nirvány, se stane nesmrtelným buddhou.